FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Vzpomínka na  Václava Hraběte (* 13.6.1940 Příbram, + 5.3.1965 Praha)

"První byl přijat na milost džez. Pak byl rehabilitován tramping. Posledním v řadě milostněných se stal dnem 1.dubna 1964 autostop. Že už bylo na čase? Jistě, máte pravdu, ale daleko důležitější je, že se to všechno stalo?" tak začíná reportáž Václava Hraběte o autostopu otištěná pod názvem Cestou NE cestou v roce 1964 v  časopise Tvář.

Na letošní rok připadají dvě výročí tohoto nadaného básníka a prozaika (narodil se před 65 lety v Příbrami a zemřel před 40 lety v Praze) který oslovil svojí tvorbou už tři generace čtenářů i posluchačů. Mládí prožil spolu se starší sestrou Jarmilou (provdaná Kolátorová) v rodině zaměstnance ČSD (otec Jan Hrabě 1889 -1967, matka Magdalena rozená Kalinová (1906 - 1982) v Lochovicích na úpatí brdských Hřebenů. V letech 1954-57 vystudoval  "jedenáctiletku" tj. Střední všeobecně vzdělávací školu v Hořovicích a již v té době psal své první texty a část z nich publikoval v okresních novinách  Berounska. Jeho vývoj ovlivnila profesorka Slavíková, manželka básníka Ivana Slavíka. Byl mimořádně hudebně nadaný, učil se hře na housle, jako samouk i na klarinet a saxofon. Hrál ve studentském tanečním orchestru a se spolužákem J. Ernestem založil  dixielandovou kapelu pro kterou také komponoval.

V letech 1957-61 studoval češtinu a dějepis na VŠ pedagogické v Praze, bydlel na koleji v Lazarské a na podnájmech. V zimě 1960 se seznámil se svojí budoucí ženou Olgou. Zpracoval první ročníkovou práci "Kompoziční rozvedení ideje a tématu v Lyrice lásky a života Antonína Sovy"  a studia VŠP ukončil bez státních závěrečných zkoušek. Po večerech hrál na klarinet a saxofon, pravidelně s Dixie 24 i na jam-session v pražských klubech - Redutě, Olympiku, Pygmalionu, Klubu stavařů i v hostinci U Linkeho na Betlémském náměstí.

Po promoci strávil dva roky vojenské služby na Šumavě a v severních Čechách. V té době publikoval své první zralé básně ve vojenských časopisech Zápisník (14/´62), Čs. voják (18/´62, 10 a 18/´63) a Obrana lidu (18/63). Během vojny se oženil (únor ´62) a Olze se narodil  syn Jan (srpen ´62). V létě napsal divadelní hru Královna Margot jejíž jediný rukopis později ztratil režisér Waldemar Sent. Podzim strávil V.H. ve vojenské nemocnici a v prosinci napsal povídku Horečka  (datována 22.12.´62).

V červnu ´63 dokončil druhou ročníkovou práci "Lyrický hrdina v poesii Jiřího Šotoly". Po návratu z vojny (srpen ´63) odmítl nastoupit jako učitel "na umístěnku" v pohraničních Kraslicích, aby mohl být u ženy Olgy a syna v novém bytě v Jánské ulici v Praze. Působil nejprve jako  pomocný dělník u Pražské stavební obnovy a Staveb silnic a železnic, knihovník Městské knihovny.

V roce ´64 v březnu se rozvedl, od května do července  pracoval jako vychovatel učňů n.p. Průmstav ve Vysočanech. V létě, pověřen redakcí časopisu Tvář (pro níž pracoval jako lektor poezie) projel stopem napříč republikou (reportáž ze stopu Cestou NE cestou - Tvář 9 -10/´64). Od srpna do října ´64 byl zaměstnancem (osvětlovač, hudebník i člen umělecké rady) v tehdy založené "vinárně poezie"  Viola (reportáž Třicet a jedna noc aneb zápisky z živého domu - Tvář 7/´64), kde vystupoval i se svými verši a jazzem  zejména v pořadu Múza v texaskách. Od října téhož roku působil jako zastupující učitel na ZDŠ v Nepomucké ulici v Praze 5 - Košířích.

Během svého života knižně nepublikoval a časopisecky (Divoké víno, Tvář a Repertoár malé scény) velmi sporadicky, kromě dvou  autobiografických reportáží (z autostopu a Violy) jen kolem desítky básní. V rukopise za jeho života zůstala  rozsáhlejší povídka Horečka, písňové texty a zlomky  dalších prozaických a dramatických prací (včetně hry Královna Margot), dnes už zřejmě ztracených. Více než 80 básní, povídka Horečka i reportáže jsou výrazem generačního pocitu mladých lidí počátku 60. let spojeného z částečným uvolněním atmosféry po období v 50. let, kdy komunisté zcela ovládali kulturu i celou společnost.

Autentičnost jeho tvorby je zvýrazněna bluesovou dikcí volného verše a je ovlivněna dílem a životem Jacka Kerouaca, Lawrence Ferlinghettiho a dalších amerických beatniků, nakonec i osobním setkáním s Allenem Ginsbergem v Praze. S prvními překlady poezie beatniků  se setkal již v roce ´60 kdy je časopisecky publikoval Jan Zábrana i mnozí další již, výbor z próz J. Kerouacka pod názvem Říjen v železniční zemi vydalo SNKLU  v překladu J. Válka v roce ´63. Krátce po americkém vydání vyšly na počátku 60. let v překladech J. Zábrany básnické sbírky L. Ferlinghettiho Lunapark v hlavě (´62) a Startuji ze San Franciska (´64) a také výbor z poezie Gregory Corsa pod názvem Mokré moře (´64). Ostatně tvorbou beatniků G. Corsa, L. Ferlinghettiho, K. Rexrotha a českých autorů - přítelkyně V.H. básnířky I. Machulkové, I. Diviše, J. Hořce atd. v červenci ´63 zahájila činnost Hrabětem oblíbená pražská poetická vinárna Viola - záznam z pořadu "Komu patří jazz" vyšel v roce ´65 na LP Poezie a jazz (I.).

Hrabě sice nebyl trampem, ale  byli mu blízcí beatničtí tuláci. Stejně jako američtí beatnici a čeští trampové nesouhlasil s morálkou měšťáků - v českém prostředí socialistických. Základní inspirací mu byli, jako každému mladému autorovi, láska, přátelství, vojna a hudba. V jeho případě především jazz, zhudebněné beatnické verše či zážitky z nočních jam-session v Redutě a Viole. Asi posledním textem na kterém se  podílel (spoluautoři Machálek & Hrabě & Hess) je reportáž a rozhovor s A. Ginsbergem, které vznikly mezi 14.2. (přílet A. Ginsberga) a 5.3.´65 (úmrtí V. Hraběte). Oba texty byly otištěny v únorovém čísle Divokého vína (tehdy ještě cyklostylovaného časopisu libeňských studentů). V Praze, 5.3. 65 po příchodu domů, kolem třetí hodiny ráno si V.H. jako obvykle přitápěl plynovým sporákem a poté co plamen hořáku uhasnul zemřel ve spánku na otravu kysličníkem uhelnatým, pohřben je v brdských Lochovicích.

Za svého života knižně nepublikoval, všechny sbírky byly jednotlivými editory sestaveny posmrtně. Z časopisecky publikovaných veršů a z veršů zapůjčených rodinou jeho přátelům vznikl výbor, který se stal základem samizdatem šířených opisů. Prvním kdo se ujal jeho veršů byl Miroslav Kovářík, který z nich, poté co je získal od Ivana Rajmonta,  v letech 1965-66 vytvořil poetické pásmo Stoptime, rekviem za Václava Hraběte, které uspořádal podle tematického souznění s Mozartovým Rekviem. Pořad měl premiéru  březnu ´66 v litvínovském Docela malém divadle a reprízu 23.5.´66 ve Viole za přítomnosti básníkovi rodiny. M. Kovářík zároveň publikoval v časopise Univerzita Karlova (20/´66) v eseji Potulný zpěvák, jak získal básně V.H. a první životopisné údaje. Na jaře ´67 navštívil Miroslav Kovářík se Zdenkem Potužilem Lochovice a od matky V.H. získal ještě  pár novinových výstřižků a literární pozůstalost (o níž se 15 let domníval, že je kompletní). Litvínovské Docela malé divadlo vydalo všechny texty představení Stoptime knižně (v nákladu 1200 ks) ve své ediční řadě (´65 - J. Zábrana,´66  ­  I. Diviš, ´67 - V.Hrabě) v říjnu ´67. Sbírku, připsanou rodičům V. Hraběte sestavil a ediční poznámku napsal M. Kovářík. Ve sborníku Taneční hudba a jazz 1966 -´67 (uspořádal jej L. Dorůžka, J. Hořec a J. Knotek) vyšly krátké vzpomínky na V.H. od jeho přátel Františka Vinanta a Inky Machulkové, která připomněla  V.H. básní i v časopise Plamen  8/´66.

V roce ´67 se básně V.Hraběte (zhudebněné K.Velebným) společně s verši Andreje Vozněsenského (zhudebněnými Luďkem Hulanem) objevují poprvé na gramodesce  Supraphonu - na LP Poezie a jazz II., kterou připravili Oldřich Kryštofek a Luděk Hulan a režíroval Josef Henke (žák E. F. Buriana). Nahrál ji Jazzový orchestr Čs.rozhlasu řízený Karlem Krautgartnerem, spolu se sólisty (Luděk Hulan - kontrabas, Richard Kubernát - trubka, Laco Déczi - trubka, Rudolf Rokl - klavír, Eva Olmerová - zpěv ...atd) a SHQ Karla Velebného v pražských studiích (Lucerna, Mozarteum, Dejvice, Čs . rozhlas) v září a říjnu ´66 a lednu ´67. SHQ hrál ve špičkové sestavě (Karel Velebný - vibrafon, tenor. saxofon, Miroslav Krýsl - alt. saxofon, bas. klarinet, Zdeněk Pulec - trombón, Rudolf Dašek - kytara, Petr Marcol - kontrabas, Milan Mader - bicí). Zvukovou režii básní V.H. v podání Jana Třísky měl na starost Jiří Očenášek.

V roce ´69 vyšel Stop - time v novém uspořádání v Mladé frontě v nákladu 900 výtisků, opět péčí M. Kováříka, recenzovvala jej I. Machulková ve Svobodném slově a  I. Zítková v severočeském Průboji (ta otiskla v Orientaci 2/´70 i srovnávací studii poetik F. Gellnera a V. Hraběte). V roce ´71 vyšla v Orientaci také báseň Elegie věnovaná V.H. jeho přítelem a spolupracovníkem z pražské Městské knihovny Petrem Skarlantem (knižně ve sbírce Hebká kůže v roce ´72). V letech ´72 -´74  recitoval M. Kovářík poezii V.H. v komponovaných pořadech Šafránu a Tyátru písničkářů (Vlastimil Třešňák s rómským duem Kormanů, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka a Štěpán Rak).  Propagátorem tvorby V. Hraběte je M. Kovařík dodnes, pravidelně ji recitoval od 60. let nejen na svých poetických pořadech, ale od prvních ročníků až do 90. let  i divákům Porty. V letech ´73 -´75 uvádělo Divadlo poezie AD 74 při FF univerzity Palackého  komponovaný pořad Blues pro bláznivého básníka v režii Stanislava Hoška, v programovém letáku byly otištěny teoretické texty o tvorbě V.H. od S. Hoška a Vladimíra Justla (uměleckého vedoucího Violy). V roce ´75 se S. Hoškovi podařilo v týdeníku Tvorba č. 15 otisknou vzpomínku k 10. výročí úmrtí V.H.

V roce 1977  vyšla v nakladatelství Mladá fronta, v souboru esejů Jaromíra Pelce Nový obsah  literárně kritická studie díla V.H. pod názvem "Předchůdce", která se pak v upravené podobě stala doslovem k třetímu a nejširšímu (41 básní) knižnímu výboru z díla V.H. Sbírka poezie uspořádaná J. Pelcem pod názvem Blues v modré a bílé a vydaná v Melantrichu v nákladu 2000 výtisků měla řadu pozitivních recenzí a byla ihned rozebrána. V témž roce vyšla i kniha básníka Petra Skarlanta Věk slasti /milostný deník čtyřiadvacetiletého/, v níž přítel V.H. zpracoval beletristicky poslední měsíce života V.H., včetně setkání s A. Ginsbergem. V následujících letech byla poezie V. Hraběte i próza P. Skarlanta bagatelizovány několika vlivnými normalizačními komunistickými kritiky (např. Hanou Hrzalovou v Literárním měsíčníku č.4/´78 a Josefem Peterkou v Literárním měsíčníku č.3/´78 a v literárním týdeníku Kmen 44/´82).  V letech ´79 -´81 uváděla Viola (Dana Matějková a Jiří Hanák v režii Jiřího Hraše) hudební pořad Blues v rytmu noci (hudbu komponoval Hrabětem obdivovaný kontrabasista Luděk Hulan) poezie inspirované blues, včetně veršů V.H.

V 80. letech byla tvorba V.Hraběte  edičně potlačována a tak se opět šířila pouze v samizdatu. Některé texty V. Hraběte byly zhudebněny již v 60. letech v jazzových úpravách - zejména M. Dvořákem, ale známé jsou (např. Variace na renesanční téma, Ty II. /Ukolébavka/, Tma stéká do kaluží, Jam-session s Františkem Gellnerem) od přelomu 70. a 80. let především v rockových úpravách Vladimíra Mišíka + ETc. Od roku ´78 zpíval V. Mišík na koncertech řadu textů V. Hraběte, ale na jednotlivé desky ETc je komunistická cenzura umožnila natáčet jen sporadicky. Nahrávka pořadu natočeného M. Kováříkem a ETc původně pro Gramoklub 5.9.´80 (rok 40. výročí narození a 15 let od úmrtí V.H.) v Malostranské besedě byla cenzurou z edice GK vyřazena, poté měla vyjít péčí  Jonášklubu, ten však byl komunisty rozpuštěn, a tak vyšla až po deseti (!) letech v době "perestrojky" v roce 1989.

V roce ´81 se divadelní agentuře Dilia podařilo v uspořádání Zdeňka Šimanovského vydat cyklostylovaný sborník dramatizace básní V.H. pod názvem Korunovační blues  "pro potřeby divadla poezie". V letech ´81 -´89 uváděl M. Kovářík v pražském Klubu v Řeznické dramatickou montáž prózy V. Hraběte Horečka a jeho veršů. Obdobný pořad uvádělo ve stejné době i Studio Horizont v Brně - Lesné.

V roce ´82 vydal Jan Lukeš (dnes známý především jako filmový kritik, teoretik a historik) v Mladé frontě přelomovou knihu Prozaická skutečnost, v níž velmi tvrdě (uprostřed tuhé komunistické "normalizace") zhodnotil tvorbu komunisty propagovaných básníků a naopak vyzdvihl tvorbu V. Hraběte, ale také básníků s kytarou - Vladimíra Merty a dalších folkových textařů. "Potrefená husa" J. Peterka poté napadl J. Lukeše v ideologickém týdeníku Tvorba a obvinil jej z "mylných pozic" bez možnosti obrany ze strany J.L. V té době začal básníkův syn Jan Miškovský pátrat po literární pozůstalosti svého otce.

V roce ´85 vydal Daniel Strož v Mnichově, ve svém nakladatelství Obrys/Kontur, v edici Poezie mimo domov, další výbor poezie V.H. pod názvem Černé nebe nad městem, v Československu připomněl 20. výročí úmrtí V.H. pouze olomoucký deník Budovatel, který otiskl vzpomínku S. Hoška.

V roce ´86, po  třech letech pátrání, se dvacet let (!!!) pohřešovaná literární pozůstalost V.H. vrátila do rukou jeho syna Jana. Byl to jeho otcem popsaný sešit, blok a stovka volných listů, rukopisy i strojopisy, desítky neznámých textů  a  Hrabětem sestavená sbírka Blues pro bláznivou holku. Tím skončily spekulace kolem Hrabětova autorství dosud otištěných básní a zároveň  došlo k upřesnění textů většiny publikovaných básní.

O dva roky později, již v době Gorbačovovy "perestrojky", 14.5.´88 odvysílal Čs. rozhlas hodinový pořad věnovaný dílu V.H. včetně rozhovoru z jeho sestrou Jarmilou Kolátorovou. J. Lukeš v deníku Svobodné slovo oznámil veřejnosti 24.9.´88 objev pozůstalosti V.H. a otiskl tři dosud neznámé básně, další byla otištěna v témž deníku 31. 12.´88. Petr Skarlant v roce 1988 vydal v Čs. spisovateli sbírku  esejů Post skriptum, v níž svému příteli V.H. věnoval stať "Nenosil své jméno nadarmo", ukázka vyšla i v č. 44/´88 v týdeníku Kmen.

V roce 1989, konečně vyšla v Supraphonu živá nahrávka veršů V.H.  z  pořadu ETc a M. Kováříka na LP  Pár tónů, které přebývají v nákladu 25 000 ks se zasvěceným  sleevenote Jiřího Černého. Recenzi včetně polemiky s J. Peterkou a kritiky komunistické ediční politiky otiskl v rámci "glasnosti" Mladém světě č. 29 (4.7.´89) Josef Chuchma a v MS č. 38 (5.9.89)´ uvedl J. Pelc v rozhovoru s Michalem Horáčkem, v reakci na Chuchmovu kritiku: "?co Chuchma bude dělat, až se dozví, že nejen průřez, ale dokonce kompletní Hrabětova básnická pozůstalost vychází napřesrok v jedné z nejoficiálnějších edic Československého spisovatele v Klubu přátel poezie? A že se v MF chystá k vydání i Hrabětovy prozatéské zlomky, včetně kuriozního interview s Ginbergem a novely Horečka? ?!"

Pak přišel 17.listopad ´89, skončila komunistická cenzura, a vydání tvorby V. Hraběte již nic nebránilo. Kompletní sbírku (přes 80 básní)  V. Hraběte pod názvem Blues pro bláznivou holku vydal Klub přátel poezie v Čs. spisovateli v roce ´90, v nákladu 32 000 (!) výtisků, včetně podrobné ediční poznámky, životopisu a bibliografie. Knihu s fotografiemi Olgy Miškovské a Josefa Rebce připravili M. Kovářík, J. Pelc a J. Miškovský. Recenze napsali J. Lukeš a J. Šulc pro Lidové noviny  a P. A. Bílek  pro MfD. Kniha vyšla  v roce ´95 poprvé v reedici (editor J. Miškovský) pod názvem Blues, ale bez doprovodných textů M. Kováříka a J. Pelce, které pro dnešní mladou generaci čtenářů, jenž již nepoznala na své kůži reálný socialismus, přinášely podstatné informace a souvislosti. Reedice knihy Blues vychází dodnes - v rose 2004 dosáhla celkového nákladu 20 000 výtisků.

V literárním časopise Iniciály otiskl J. Pelc slibovanou reportáž a rozhovor s A. Ginsbergem (spoluautoři Machálek & Hrabě & Hess). V časopise Iniciály (14 -15/´91) vyšel i esej B. Hoffmana Bláznivý hrabě své generace. Na knižní vydání prózy Horečka si čtenáři ale museli počkat dalších pět let do roku ´94, kdy jí vydal Joachim Dvořák v nakladatelství Labyrint v nákladu 2000 výtisků, další vydání se připravuje. Recenze napsal P. Šrut pro Lidové noviny, P. Nový pro MfD, V. Novotný pro Tvar a J. Chuchma pro MS.

60. výročí narození V. H. připomněl v eseji Dívka s cigaretou a smrt v Nových knihách č.24 (14. 6. 2000) historik Jan Suk. Nová fakta zveřejnil M. Kovářík v měsíčníku Host č.7/2000, který ve vzpomínkovém textu přiblížil okolnosti šíření tvorby V.H. od roku ´67 a zmínil i tajemné okolnosti předání básníkovi pozůstalosti o 15 let později jeho synovi Janu Miškovskému. Připomněl také básnířky, které s V.H. působily ve Viole ­  I. Machulkovou a Vladimíru Čerepkovou - pozdější emigrantky, filmové dokumenty Pokus o portrét V.H. režiséra Svatopluka Vály a Zemřel mlád dvacet čtyři let režisérky Lenky Cingrošové. Host otiskl i dosud nepublikované dopisy adresované M.Kováříkovi - dopis J. Zábrany (vzpomínku na setkání s A.Ginbergem a na smrt V.H.) a také dopisy maminky V.H. z let ´68 -´69.

Bibliografie:

Próza:

Třicet a jedna noc aneb zápisky z živého domu (1964 - časopisecky Tvář č.7)

Cestou NE cestou (1964 - časopisecky Tvář č.9-10)

Horečka (1967 ­  časopisecky Divoké víno č. 6-7, 1994 - knižně Labyrint, editor J.Dvořák)

Poezie:

Stoptime (1967 - Docela malé Divadlo, editor M. Kovářík)

Stop - time (1969 - Mladá fronta, editor M. Kovářík)

Blues v modré a bílé (1977 - Melantrich, editor J. Pelc)

Korunovační blues (1981 - Dilia, editor J. Šimonovský)

Černé nebe nad městem (1985 - Obrys/Kontur v Mnichově, editor Daniel Strož)

Blues pro Bláznivou holku (1990 - Čs. spisovatel, editoři M. Kovářík, J. Pelc a J. Miškovský)

Blues (1995 - editor J. Miškovský)

Diskografie:

LP Poezie a jazz II. (1967 - Supraphon, dramaturgie Oldřich Kryštofek a Luděk Hulan, nahrál SHQ Karla Velebného v roce 1966, poezii V.H. recituje Jan Tříska)

LP Pár tónů, které přebývají (1989 - Panton, dramaturgie M. Kovářík a Hynek Žalčík, nahrál V. Mišík + ETc a M. Kovářík v roce 1980)

LP Václava Neckáře  Podej mi ruku a projdem Václavák (1979 - Supraphon, Janem Neckářem zhudebněná Hrabětova Báseň na rozloučenou)

LP a CD Vladimír Mišík + ETc. (Supraphon - 1980,1987,1991,1993 a 1994)

Biografické a bibliografické údaje:

Rudolf Matys: Nekrolog (1964 - Tvář 4/´65)

Miroslav Kovářík: Potulný zpěvák blues (1966 - Universita Karlova 2O/´66)

Jaromír Pelc: Nový obsah (1977 - Mladá fronta, stať "Předchůdce")

Petr Skarlant: Věk slasti /milostný deník čtyřiadvacetiletého/ (1977 - Melantrich) beletristicky zpracovaný osudový příběh o přátelství s V. Hrabětem v letech 1963-65

Stanislav Hošek, Vladimír Justl, Václav Křístek a Rudolf Kadeřábek: texty otištěné v programovém  letáku  AD 74 Blues pro bláznivého básníka (1975 - OKS Olomouc,)

Jan Lukeš: Prozaická skutečnost (1982 - Mladá fronta)

Petr Skarlant: Post skriptum (1988 - Čs. spisovatel, stať "Nenosil své jméno nadarmo")

Jiří Černý: sleevenote (1989 - Pár tónů, které přebývají)

Jan Miškovský a Miroslav Kovářík:?malá chvíle tak akorát na jeden tulipán, Osudy díla Václava Hraběte po smrti (podrobná a kvalitně zpracovaná biografie v knize Blues pro Bláznivou holku (1990 - Čs. spisovatel)