FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Od chvíle, kdy jsme opustili stín smíšeného lesa na úpatí Ptačího Vrchu a vystavili svá těla již zvolna klesající, přesto však stále brutálně žhnoucí plotýnce, která už dvanáctý den bezkonkurenčně kralovala vymetené srpnové obloze, jsme měli jenom jeden cíl. A teď ta chvíle přišla. Teď nastal ten okamžik, kdy propocená košile přilepená na zádech najednou dostala smysl.

Tak vám tak ležím a přemýšlím. Třeba o tom, proč ten kámen tlačí do zad, nebo jak je strašně moc prima, že už je tady konečně jaro. Najednou to zničehonic přišlo, přesněji řečeno – přišla. Po louce kráčela, jakoby se vznášela, krásná víla oděná pouze do květů. Z jedné strany se k ní lísal statný divočák s něžným výrazem v očích, z druhé malý srneček, a za ní cupital ježek.

„S tebou co, Kiwi, je,“ zeptal jsem se naším rubotlamocvikem. Přijel jsem do osady v podvečer soboty, šerif seděl nad plným ešusem, jehož hladinu pokrýval krunýř dávky vychladnutého tuku. Obr 198 nad zem něco spotřebuje a když ne, je vyšinut. „Den celý takhle sedět chceš?“ zkoušel jsem. Vyštěkl jako kolt od boku: „Vo svý věci se starej!“ Obr a k tomu šerif nemůže mluvit jako malý kluk.

"Do kotlíku vody nasypeme dvě hrsti šneků a přidáme tři vinné listy. Jakmile šneci povolí, vyjmeme je z ulit, zbavíme střívka a nakrájíme na jemné plátky. Do nové vody v kotlíku pokrájíme na jemno zeleninu ze zahrádky s rozpadlým plotem, kostičky brambor z pole u cesty a přidáme plátky šneků. Necháme povařit do měkka. Na závěr polívku dochutíme kořením, rozetřeným česnekem a zavaříme vajíčkem nebo jíškou. Podáváme horké.

"Nech to bejt! Já skočím pro kluky!" Odhodil jsem sekeru do jehličí a sesunul se vedle. To byl koneckonců slušný nápad. Co se tady s tím máme dřít ve dvou. Strom je to na dvě facky, nemohli jsme s tím hnout — a že je Tallyho kus! Zapálil jsem si cigaretu a pozoroval, jak kámoš klouže ze stráně dolů na kemp. Vzadu za ním, kam až jsem dohlédl, probleskovala mezi stromy hladina jezera a pode mnou se do něj vlévaly dva potoky.

Balím. Klečím na smotaném spacáku, tam mám uloženy i  všechny nezbytnosti. Teprve na třetí pokus se mi podaří stačit tornu. Na mém kanapi jsou rozloženy mapy, na stole jízdní řády, u telefonu vzkazy a vypsané dopravní spoje…Vtom zvoní telefon.

To ráno začalo pro brabenčího scherifa Huga docela normálně. Posnídal, vyleštil hvězdu sidolem, namazal boty husím sádlem, vyčistil kolty, narazil klobouk do týla, nasypal koni oves, usednul, zapálil si cigaretu a zadíval se k brabenčímu městu. „Tak to bysme měli a tak se pojedem podívat, co je novýho.“ Zahodil nedopalek cigarety, skočil na koně a vyrazil k městu. Zastavil u báru, uvázal koně k zábradlí a vešel.

Poručík Ulz nakopnul vzteklou hlídací ježovku a promihotal membránou přímo do velitelského žaberního koše. Tam srazil podploutevníky a zabublal: „Máme to, kapitáne!“ Kapitán Glp vyskočil z mokřadníku. Nezdržoval se čekáním na hlen a rychle odkmital chordou směrem k lastuře profesora A2B. Poručík disciplinovaně kmital za ním.