FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Koncem roku 2009 vyšlo pod názvem Kdyby zítra páté CD brněnské skupiny Mošny. Proti předchozím počinům nehledejte revoluční změny a ani žádnou velkou evoluci. To beru spíše jako pozitivní zjištění. Z některých jiných kapel mám pocit, že se snaží za každou cenu experimentovat, aniž se zamyslí, zda to znamená také posun k lepšímu. Navíc letos plnoleté Mošny mají už věk na to, aby se více než na objevování nového pohledu na věc zaměřily na radost z muziky.

Babylon je písnička, kterou mám od Mošen asi zafixovanou nejvíce, je už obstarožní, ale protože ji máme i v playlistu Countryradia a hrajeme ji, stala se pro mě jakýmsi symbolem Mošen. A tak jsem byl trochu zaskočen jakoby mdlým a upozaděným projevem skupiny na jejich albu Kdyby zítra... Poučen od Žofky Kabelkové jsem ale ani zde nedal na první dojem a ten druhý už byl lepší

Na první CD nazvané Pohoda od bratislavské skupiny Pekaringo jsem byl dost zvědavý, neboť tahle sympatická, česky zpívající slovenská parta, patří mezi trampské hudební objevy posledních let a jen díky tomu, že jsou vlastně zahraničním seskupením, nejsou na českých pódiích příliš známí, ačkoliv už na sebe stačili upozornit například vystoupením v pořadu Pocta Wabimu Ryvolovi v Divadle ABC, společným hraním s Mikim Ryvolou na Stopách sešlapanejch bot,

Po prvním poslechu jsem byl připraven desku popravit. Po prvním poslechu mi přišlo, že zpěvačka samoúčelně protahuje slabiky na nepatřičných a nepřirozených místech, chybí jí melodická inspirace a tak se muzika převaluje v jakémsi hudebním rozcvičování, a co chybí na CD, to přebývá na obalu. Stále ale ve mně cosi hlodalo, cosi naznačovalo, že to přeci jen nebude tak jednoduché.

Čas od času se stane, že se mi některá díla našich umělců vysloveně asociují dohromady. Takto začínala jedna má recenze a tato věta se mi hodí znovu. V té recenzi to bylo o tom, jak dva interpreti nezávisle na sobě vyprodukují podobný výkon, v tomto povídání to bude spíše o srovnání.

Je už takovou tradicí folkloristů, že se jim jednoho krásného dne sejdou jejich oblíbené koledy a vánoční písně na jediné desce. Na slezského písničkáře Tomáše Kočka došlo právě na podzim roku 2009 s nahrávkou prostě a velmi výstižně pojmenovanou Koleda. Čím více se nad tvorbou Tomáše Kočka zamýšlím, tím více si uvědomuji, že se stává sofistikovanější.

Čas od času se stane, že se mi některá díla našich umělců vysloveně asociují dohromady. Obvykle se tak stane, když využijí nějaké populární téma bez znalosti díla (a chyb) svých předchůdců a myslí si, že objevili neorané pole. A pak zorají co mohou. Naposledy se to stalo hned třem interpretům – Tomáši Kočkovi, Čechomoru a sestavě Braagas.

Docela jsem byl zvědav na druhou desku Žambochů. Dodnes totiž nejsem přesvědčen, že by si ta první Anděla zasloužila. Hned na úvod povídání ale musím přiznat, že mě Žamboši zaskočili a překvapili tím nejpříjemnějším způsobem, a že budu-li vybírat kandidáty na Anděle, budou jedním z nich. Žamboši využili první desku jako startovací plochu k desce druhé,

Letošní rok byl bohatý na CD spřízněných kapel a muzikantů jako žádný jiný. Vydávali Žamboši, Lucka Redlová, Kosmonaut a Nevermore a také Zhasni. Na Facebook jsem jednou napsal, že Zhasni tvoří skinheadský básník Kuba Horák, prokletý básník Michal Vaněk a Irča Vaňková těm dvěma dává alespoň základní zdání solidnosti. Přesto jsou tihle tři

Když na jaře vycházelo třetí řadové CD česko-slovensko-francouzské skupiny Çava, dohodli jsme se s Janou Žabkovou, že vám o něm trochu napíši. Jen tak, jednak protože jednoduše chci, jednak proto, že na minulé desce – Třinácti písních (2001) - jsem našel řádů zákoutí, kvůli kterým jsem se na koncerty Çavy vypravoval. Věřím, že nyní, na začátku klubové sezóny, je na recenzi nejlepší doba.

S koupí tohoto titulu dostáváte do ruky dvě CD a brožurku s velice pěknými fotografiemi z historie Hoboes. Tamtéž najdete i pěknou vzpomínku Petra Náhlíka - Vokouna a dalších známých i méně známých osob na to, co se jim pod jménem Hobousárny vybaví (např. Kapitán Kid, Marko Čermák atd.). U písní je uvedeno, odkud jsou převzaty a kdy byly nahrány a kým.

Není příliš obvyklým jevem ani pro profesionální skupiny vyprodukovat každý rok novou desku. Podaří-li se to kapele, která je ještě na začátku cesty, jedná se o jev neobvyklý. V případě druhého CD Valaši sú chlapci pevní vsetínského Darebandu to s sebou nese klady i zápory. Kdo blíže zná výhradního autora písniček Juru Darebu Václavíka, překvapen jistě není. Tento autor chrlí hudební nápady v množství, v jakém by mu je jistě záviděl každý profesionál.

Skupinu Navostro (s „v“ – pozor, existují ještě Nawostro) jsem podstatněji zaregistroval na letošní Zahradě – na jejích konkursech i ve finále. Zpočátku jsem si je zařadil do mírně pejorativní škatulky „rockoví folkloristé“, ale postupně, po dalších a dalších posleších jsem byl (rád) nucen zařazení zlepšit. Navostro jednak hrají skotskou, či lépe obecně řečeno ostrovní hudbu,

Zdá se, že Kapitán Kid začíná cílevědomě bilancovat – ostatně to na bookletu CD Dum dum dumky i uvádí a hned první píseň Má štreka taková je – naštěstí končí optimistickým předsevzetím (poslechněte si to). Když jsem CD dostal do ruky, říkal jsem si, že to bude podobné, jako s tím předchozím, sestaveným z trampských písniček – naprostou většinu jsem nejen znal, ale i měl na nejrůznějších jiných nosičích

Skupina Sekvoj je kapelou, která v posledních letech intenzivně koncertuje a dává o sobě vědět i v různých dalších hudebních souvislostech. Byl jsem docela zvědav na to, až vydá aktuální CD – zdali se jí podaří zúročit plody pódiové aktivity. Sekvoj si prošla několika peripetiemi útlumu činnosti v jednom období minulosti, a tak je celkem chvályhodná systematičnost a jistá urputnost v současném směřování kapely – aby se onen útlum již nezopakoval.

Popravdě řečeno, nerad bych komukoliv radil, jak si má vytvořit prostor pro poslech své oblíbené hudby. Avšak existují hudební projekty, které si o některé vnější podmínky přímo říkají. Jedním z nich je bezesporu i letošní debutová deska akusticky folkové novoborské kapely, která výše uvedené doporučuje přímo na titulce. Přiznám se, že já jsem temno před očima neměl. Rád totiž při poslechu desky sleduji texty z bookletu. Zároveň ale musím říci, že nová kolekce Zhasni s názvem Je to tak nutný…, pronikne pod kůži nejlépe při soustředěném poslechu.

Členové podtatranské skupiny Longhorns poslouchají Countryradio po internetu, a tak zaslechli i výzvu k soutěži o titul Talent Countryradia a přihlásili se do ní. Když pominu fakt, že vyvolali záplavu hlasů ze Slovenska (a trochu i komplikace s hlasováním, protože esemeskový hlasovací systém s hlasy ze zahraničí nepočítal), potěšili především sdělením hudebním (svými písněmi) i verbálním (při rozhovoru v rádiu), že slovenská country ožívá, resp. že již žije naplno. Konstatovali, že skoro v každém větším městě je countryový festival a že je kde hrát, na rozdíl od počátku devadesátých let, kdy pro ně byla takřka výhradně jen scéna česká.